Mapové značky: tahák, který pochopí i sedmileté dítě
Dobrá zpráva je, že se nemusíte učit dvě stě značek. Stačí sedm barev. Když dítě pochopí, co která barva znamená, přečte devadesát procent toho, co v mapě potřebuje — a zbytek se doučí cestou.
Sedm barev a co znamenají
Tohle je celý tahák. Vejde se na jednu stránku a dá se vytisknout.
| Barva | Co znamená | Jak to říct dítěti |
| Bílá | Les, kterým se dá normálně projít | „Tady se běží dobře.“ |
| Zelená | Hustý porost. Čím sytější zelená, tím hůř se prochází | „Čím tmavší, tím víc se budeš prodírat.“ |
| Žlutá | Otevřené plochy. Světlejší jsou paseky, tmavší louky a pole | „Tady nejsou stromy a je vidět daleko.“ |
| Hnědá | Tvary terénu — kopce, jámy, rýhy, valy | „Hnědá je země. Kudy se stoupá a kudy klesá.“ |
| Modrá | Voda: potoky, rybníky, bažiny. A taky severojižní čáry | „Modrá je mokrá.“ |
| Černá | Kameny a skály plus všechno, co postavil člověk — cesty, domy, ploty | „Černá je tvrdá.“ |
| Olivová | Pozemek se zákazem vstupu | „Sem se nesmí. Nikdy.“ |
K tomu přibývá růžová nebo fialová, která do mapy nepatří — je do ní dotištěná trať. Trojúhelník je start, kroužky jsou kontroly, dvojitý kroužek cíl.
„Modrá je mokrá, černá je tvrdá, hnědá je země“ je trojice, kterou si sedmileté dítě zapamatuje během jedné cesty autem. Zbytek se dá odvodit.
Hnědé čáry, které dělají největší potíže
Vrstevnice spojují místa ve stejné nadmořské výšce. Pravidlo je jednoduché: čím blíž jsou čáry u sebe, tím prudší je kopec. Když jsou daleko od sebe, terén je mírný. Když nejsou skoro žádné, je rovina.
Na lesních mapách bývá mezi dvěma sousedními čarami pět výškových metrů. Tři čáry pod sebou tedy znamenají patnáct metrů převýšení, což je zhruba pětipatrový dům. Tohle přirovnání funguje na děti líp než jakékoli vysvětlování.
Malé kolečko z hnědé čáry je kopeček, kolečko s čárkou dovnitř je jáma. Rozdíl mezi nimi děti obvykle pochopí až v terénu, když jim ho ukážete na skutečném místě.
Kolik je to doopravdy metrů
Měřítko je uvedené na každé mapě a říká, kolikrát je skutečnost zmenšená.
- 1 : 10 000 — jeden centimetr na mapě je sto metrů v terénu. Nejběžnější měřítko krátkých tratí.
- 1 : 15 000 — jeden centimetr je sto padesát metrů. Používá se na klasických tratích.
- 1 : 4 000 — jeden centimetr je čtyřicet metrů. Městské sprinty, kde je potřeba zakreslit i jednotlivé schody.
Pro děti se osvědčí převést to na něco známého: „na téhle mapě je fotbalové hřiště dlouhé asi centimetr“. Pak už si dokážou představit, jestli je kontrola za rohem, nebo za půl hodiny chůze.
Značky, které děti baví hledat
Až budete mít barvy, vyplatí se naučit pár konkrétních značek — ne proto, že jsou důležité, ale proto, že se podle nich dobře hraje.
- Krmelec a posed — černé značky, které se v lese hledají snadno a dítě má radost, že je našlo přesně tam, kde měly být.
- Výrazný strom — zelený kroužek. Osamělý strom uprostřed paseky.
- Kámen a balvan — černý trojúhelníček nebo tečka. Čím větší značka, tím větší kámen.
- Mraveniště — jedna z mála značek, kterou si děti pamatují napoprvé.
- Pramen a studánka — modré. Vděčný cíl, protože je u něj obvykle voda.
- Jáma a prohlubeň — hnědé. Dobré na vysvětlení rozdílu mezi „nahoru“ a „dolů“.
Jak mapu otočit správně
Nejčastější důvod, proč se člověk v terénu ztratí, není neznalost značek. Je to špatně otočená mapa.
Sever je na každé orienťácké mapě nahoře. Postup má tři kroky: podívejte se, kde je podle buzoly sever, otočte mapu tak, aby její horní okraj mířil tím směrem, a pak už to natočení držte po celou cestu. Když zabočíte, otočí se mapa v ruce, ne vy.
Bez buzoly to jde taky. Sever poznáte podle modrých severojižních čar, podle nápisů na mapě — horní okraje písmen míří k severu — nebo podle značek, které jsou samy orientované na sever, například posed nebo krmelec. A nejjednodušší dětská varianta: najděte na mapě cestu, na které stojíte, a otočte mapu tak, aby ta cesta na papíře mířila stejným směrem jako ta pod nohama.
Jak to trénovat, aby to nebyla škola
Mapové značky se nenaučí sezením nad papírem. Fungují dvě věci.
Předpovídání. Cestou se dítě dívá do mapy a hádá, co bude za zatáčkou. Potok? Paseka? Kopec? Ověření přijde do minuty a je to zábavnější než jakýkoli test.
Opačný směr. Ukážete na něco v terénu — plot, mostek, velký kámen — a dítě to má najít v mapě. Tohle je těžší, ale právě to potřebuje umět, když se ztratí.
U menších dětí začněte v parku nebo ve městě, kde jsou orientační body na dohled od sebe. Les s vrstevnicemi je až další krok.
Popisy kontrol, na které narazíte na závodě
Pokud se s dítětem vypravíte na orienťácký závod, potkáte ještě jednu sadu symbolů — takzvané popisy kontrol. Jsou to černobílé piktogramy, které upřesňují, na čem přesně kontrola stojí a kde: severní strana, prostřední kámen, pata srázu. Vypadají složitěji, než jsou.
Dobrá zpráva pro začátečníky: v kategoriích pro veřejnost bývají popisy uvedené slovy, ne piktogramy. Takže i když vám piktogramy nic neříkají, na první závod to nevadí. A jak celý závod probíhá, od shromaždiště po vyčítání, jsme rozepsali v článku orientační běh pro úplné začátečníky.
Kde si to hned zkusit
Nejrychlejší způsob, jak zjistit, jestli barvy sedí, je vzít mapu do lesa. K tomu slouží Venku.app: v mobilu máte orienťáckou mapu s body, které se hledají v terénu, a zelené body leží na cestách, takže se dají projít i s malým dítětem. Nikdo vás neměří a můžete se kdykoli otočit.
Vytiskněte si tabulku barev, stáhněte si aplikaci pro Android nebo pro iPhone a zkuste, kolik značek dítě pozná napoprvé. Bývá jich víc, než čekáte!
